Zvláštní léto - Povinná schůzka

Hermiona se usmála na Nicole, ale srdce ji při tom bolelo. V ten moment zažívala pocit dejavu, jen ta dobrá nálada se někam ztratila. Už jednou stála s Nicole v hale domu a přesvědčovala ji, že musí jít někam, kam se jí vůbec nechtělo. Jenže tentokrát si nebyla ani jistá tím, že je to správné. Naopak. Podřizovala se příkazu ministerstva jen s krajní nechutí. Úplně stejně jako Draco. A jako Niky.
„Ale, mami, vždyť já mám vás a mám vás ráda. Tak proč, u Merlinovy brady, musím s tou babiznou?“
Hermiona si povzdychla a sedla si k Niky na bobek. Zatímco jí upravovala šálu a hledala správná slova, zapomněla na to, že by ji měla napomenout za ten výraz. Zvedla hlavu od šály a podívala se malé vážně do očí. „Protože, ať se nám to líbí nebo ne, je to Tvá biologická matka. “
Nicole se zamračila jako nebe před bouřkou. „Pchá… A co ten náhlý zájem?!“
Hermiona pokrčila rameny. „To nevím, zlatíčko. Třeba Tě opravdu chce poznat…“ Sama tomu nevěřila, ovšem co měla říct jiného, aby Niky neublížila.
„Kravina!“ Skočila jí Nicole do řeči jedním ze svých oblíbených výrazů, jež Hermionu tolik rozčilovaly.
Tentokrát se zamračila Hermiona. „Vyjadřuj se slušně, mladá dámo. Už jsem ti několikrát říkala, že tenhle tvůj slovník nebudu tolerovat.“
Nicole se na ni maličko zamračila, pak však sklopila oči. Dobře věděla, že máma má pravdu.
„Opovažte se vyhrožovat mé dceři,“ ozval se za nimi chladný hlas.
Obě překvapením nadskočily. Otočily se ke dveřím, do nichž vstoupila Crystal. Hermiona byla tak zabraná do rozhovoru s Niky, že si vůbec nevšimla, kdy jí domácí skřítek otevřel.
Crystal se široce usmála na Nicole a probodla ledovým pohledem Hermionu, která se mezitím ladným pohybem postavila a klidně čelila jejímu pohledu. Nuceně se usmála. Uvnitř ní to vřelo. Ty bestie, já vím, o co Ti jde.
„Nicole je moje dcera, zatímco Vy jste jen její chůva. K tomu navíc mudlovská…“
„Varuji Tě, Crystal, dokončíš to a kašlu na soudní příkaz.“
Hermiona si připadala jak na obrtlíku. A taky jak v Jiříkově vidění. Nebyla zvyklá, aby k ní lidé přistupovali bez toho, že by o nich věděla. Kruci, kam se poděly moje schopnosti. Za chvíli se leknu i vlastního stínu.
Draco si stoupnul těsně za ni a ochranitelsky ji objal kolem ramen.
Crystal se na něj ledově usmála. „To si nedovolíš. Uvědom si, kdo je můj snoubenec. K tomu navíc, jsem jen bránila dceru, které ta Tvoje… snoubenka,“ to slovo přímo vyplivla, „vyhrožovala.“
„Lžete!“ Tichý hlásek je všechny překvapil. Jakoby na okamžik zapomněli, že tam s nimi je i Nicole. „Máma mi nevyhrožovala. Jen mi udělovala lekci ve slušném chování.“
Hermiona s úlevou vydechla. Sama nejlíp věděla, jak Niky tyhle lekce nesnáší.
Crystal ztuhla. Snad si myslela, že ta poslední scéna byla jen ukázkou vzdoru a uražené ješitnosti její dcery a že Nicole skočí po šanci mít vlastní matku. Ale nestalo se tak. Převalila se přes ni vlna vzteku. „Ona není Tvoje máma, Nicole,“ řekla mírně a snažila se ovládnout potlačovaný vztek. „Já jsem Tvoje matka.“
„Záleží na úhlu pohledu,“ odpověděla malá Hermioniným úslovím.
Hermiona se musela kousnout do jazyka, aby se nerozesmála, když viděla Crystalin šokovaný výraz. O dětech nevíš vůbec nic, Ty matko roku.
Draco jí jemně stiskl rameno, jakoby jí četl myšlenky. Nicole byla ve věku, kdy nejen že opakovala věty a slova, které slyšela, ale používala je v situacích, kdy dospělí měli co dělat, aby se nerozesmáli nad moudrým a poučným tónem, který nasadila. Měla svou hlavu a jestli jí něco nechybělo, tak to byla odvaha říkat své názory nahlas. Zcela jasně bylo vidět, že vyrůstá v bezpečném a láskyplném prostředí, které jí nebrání v rozletu a formování její dušičky. Naopak – zásahy byly prováděny velmi citlivě a ohleduplně. Ale jako u každého dítěte prováděny být musely.
Crystal se rychle ovládla a pokusila se o vlídný úsměv. „A jak mi tedy budeš říkat, miláčku.“
Nicole se zamračila ještě víc než před chvílí. „Nejsem žádný Váš miláček! A říkat Vám nemusím nijak, jste cizí ženská.“
„Nicole,“ Hermiona tiše promluvila, aby zkrotila bujného čertíka, který začal vystrkovat růžky.
Nicole pevně stiskla rty. Tenhle tón důvěrně znala. Zase byla příliš drzá. Střelila pohledem po Hermioně. „Tak jak jí mám říkat?“ Svou otázku doplnila vzteklým ukázáním na Crystal.
Tentokrát měl co dělat Draco, aby se nerozesmál, protože Crystal vypadala, že každou chvíli vybuchne vzteky.
„Ona je pes u boudy. Tak neříkáme nikomu, to už jsme si vysvětlovaly.“ Krátce pohlédla na Crystal a ironicky jí pokynula hlavou To malé rýpnutí si prostě nedokázala odpustit. „A o ukazování prstem na jiné lidi jsme taky už mluvily, ne?“ Zakroutila hlavou a přisedla si na bobek. „Co takhle zkusit slečně Scarové říkat jménem, tedy Crystal?“
„To myslíš vážně?“ Nicole byla v šoku. „Jménem se říká jen kamarádkám.“
Toho se Crystal chytila. „Chci být Tvou kamarádkou, Nicole.“
Ta se na ni ani nepodívala a odpověděla. „Ale já Vaší ne!“ Stále se dívala na Hermionu. „Mami,“ zdůraznila to oslovení, aby Crystal namíchla, „můžu té paní říkat madam?“
Hermiona překvapeně povytáhla obočí. „Kde jsi, u všech svatých, přišla k tomuhle výrazu?“
Nicole se škodolibě usmála. „Tak říkají babičce.“
Crystal špatně pochopila význam dceřiných slov. Neměla nejmenší ponětí, co Nicole cítí ke své babičce, proto jí to připadalo tak, že vyhrála. „Samozřejmě, že mi můžeš říkat madam, Nicole.“
Nicole se k ní s andělským výrazem ve tváři otočila a uctivě sklonila hlavu. „Děkuji, madam.“
Hermiona se zdvihla a vyměnila si s Dracem rychlé pohledy. Je tenhle uctivý tón nemohl oklamat, ani nechat na pochybách. Nicole vyhlásila Crystal válku.
Draco přimhouřil oči a zabodl se pohledem do Crystal. „Kam půjdete?“
„Do toho Ti nic není,“ odsekla Crystal.
Slabší povaha by se pod jeho pohledem skrčila a utekla. Ne tak Crystal. Ta mrkla na Nicole a jemným hlasem pravila. „To je naše věc, viď, Nicole.“
Holčička zavrtěla hlavou a nasadila ten nejlíbeznější tón, který uměla. „Táta by měl strach, madam. Smí vědět, kam půjdeme?“
Hermiona div neprotočila oči v sloup. Skoro jí bylo Crystal líto. Kdyby jen tušila, co se za novým postojem její dcery skrývá, prchla by do zaječí a zastavila by se až na kontinentě. Stačilo jí pouhých pár dnů v Dracově domě, aby pochopila, proč potřeboval pro dceru novou chůvu. Všechny předchozí totiž odešly dobrovolně. Nicole, když se jí zachtělo, uměla být zákeřná a vychytralá jako liška. Spíš malý bazilišek, pomyslela si maličko pobaveně.
„Na Příčnou ulici!“ řekla Crystal vítězoslavně a očekávala příval nadšení.
Popravdě řečeno – ten očekávala i Hermiona a ztuhla. Tam chtěla přece vzít Niky ona. Za odměnu…
K jejich velkému údivu však Nicole zakroutila hlavou. „Nechci do Příčné ulice, madam, všechno je tam plné kouzel a hluku. Příčná ulice mě nudí, madam. Chci do zoo.“
Hermiona div neotevřela pusu údivem dokořán. Nicole mluvila, jakoby na Příčné byla denně. Skoro se až začervenala nad tou nehoráznou lží, kterou Niky vypustila z pusy. Vždyť po Příčné tolik toužila!
Crystal se podívala na dceru se zděšením. „Do zoo?“
„Ano, chci vidět tygry, lvy a krokodýly. Mám ráda zvířata, madam.“
„Ty chceš jít do světa mudlů?“
„Kouzel už znám dost. Máma mi slíbila, že mě do zoo vezme, ale ještě jsme to nestihly.“
Hermiona, ani kdyby ji mučili Cruciatem, by si nedokázala vzpomenout, kdy s Nicole mluvila o zoo. Přimhouřila oči a změřila si Nicole zkoumavým pohledem.
To si však Crystal špatně vyložila, a proto se vítězoslavně na Hermionu usmála. „Ale samozřejmě, Nicole, když chceš do zoo, půjdeme do zoo.“
Hermioninou myslí se kmitlo jasné podezření. Konečně jí svitlo. „Crystal,“ začala, ale ta ji nenechala domluvit.
„Nicole chce do zoo, tak tam půjdeme, Vy jste svou šanci měla,“ prohlásila nabubřele.
„Ale měla byste vědět, že…“
„Dost řečí! Nicole, počkám venku.“ A zmizela.
Nicole objala otce, ale když objala i Hermionu, ta ji chytila za ruku. „Niky, zlato, slib mi, že jí neublížíš.“
Nicole se ďábelsky usmála. „Slibuju. Ale vyděsit ji můžu, ne?“ vykřikla a proklouzla dveřmi dřív, než ji stihli zastavit.
Hermiona se otočila na Draca a nevěděla, jestli se má smát, nebo křičet hrůzou.
Draco se však spokojeně ušklíbl. „Crystal asi neví, že Nicole je od narození maga plusbelua, co?“
Hermiona jen němě zakroutila hlavou.
„Jen ať si užije našeho drobečka, když si chce hrát na vzornou matičku.“
Hermiona automaticky přikývla.
Vzal ji za ruku. „Neboj, Niky se nic nestane.“
„Já se nebojím o ni, ale o Crystal. Z toho může být pěkný průšvih, Draco. Crystal raní mrtvice, až zjistí, že ztratila dceru a že vedle ní jde žirafa, nebo slon, nebo co já vím, které zvíře si Niky vybere, aby se do něj proměnila. A to nemluvím o mudlech.“
Draco na chviličku zavřel oči, aby si tu scénu představil. Pak se rozchechtal. „Slyšela´s co říkala. Má snoubence. Tak ať se náš mladý ministr postará o následky snoubenčiny mateřské péče."
Aby zabránil Hermioniným dalším námitkám, objal ji a políbil. „A my mezitím využijeme volného odpoledne…“
Hermiona se jemně, ale rozhodně vymanila z jeho náruče. Něžně ho políbila a poodstoupila. „Je mi líto, Draco, ale já už mám něco domluveného.“
„Copak?“ V hlase se mu odrazilo něco, co rozhodně nechtěl přiznat. Ani sobě, natož jí.
„Nezlob se, mám schůzku s…“
„Tak schůzku, jo?“ Z jeho hlasu odkapával jed. „S kýmpak, smím-li to vědět?“
Hermiona na něj zůstala chvíli vyjeveně koukat a pak se rozesmála. „Draco Malfoyi, neříkej mi, že žárlíš?“
Dracovy líce lehce znachověly. „Já nežárlím!“
Hermiona se kousla do rtu, aby potlačila další výbuch smíchu. „Samozřejmě, že nežárlíš. Jak jen mě něco takového mohlo napadnout?“ Než stačil jakkoli zareagovat, znovu jej políbila a zmizela v krbu. „Ministerstvo kouzel!“
Draco stále zíral do prázdného krbu a popadl jej bezmezný vztek, který si toužil vylít na celém ženském pokolení…